Krušnohorský dogtrekking 2011

V sobotu ráno jsme vyjeli autem směr obec Opárno na Krušnohorský dogtrekking. V 6 ráno byly cesty prázdné a tak nám to netrvalo dlouho a dorazili jsme do kempu Jordán, který už byl plný aut a trekařů s psíky. Pobalila jsem to nejnutnější do batohu, svazek klíčů hodila do kaslíku (umí se pěkně pronést :-) ) a šli jsme se zaprezentovat. Holky prošly veterinární prohlídkou a já vyfasovala itinerář a startovku. Zvědavě jsem to projela, kolik nás čeká kilometrů a s hrůzou zjistila, že 46. Loni bylo o jeden km míň a měla jsem toho plný kecky... no s chutí do toho.... Na startovku nám byl napsán čas 7:45 a nezbývalo, že se do toho pustit. Vyšlápli jsme pěkně z kopečka Opárenským údolím  podél potůčku a holky se chtěly hnedka vykoupat. Pokračovali jsme na první kopec a jelikož člověk chodí rád s davem, snad všichni MIDaři minuli první odbočku po zelené a mašírovali jsme si to dál po polní cestě. (na mapě růžová) Přelezli jsme přes vznikající dálnici a po žluté a po zelené podél Labe došli skoro až do Ústí. Před Vaňovem byly na pohádkové cestě krásné dřevěné sochy zvířátek a pohádkových postav, za Vaňovem úžasný vodopád a první kontrola. Jelikož voda teče z kopce, my za ní museli nahoru a to pěkně příkře. Holky se snažili, co to šlo a občas mě i popotáhly, takže nám to ai moc netrvalo. Vodopád byl úúúžasnej, oáza klidu a míru. Občerstvili jsme se a pokračovali na druhou polovinu naší cesty. Tady nás čekalo dost cest po asfaltu a tak nožičky a hlavně kyčle začaly dávat najevo, že se jim to ale vůbec nelíbí. Upřímě jsem si přísahala, že nic nad 30km už nikdy nepůjdeme, ale to jsem ještě netušila, čeho je lidské tělo schopné. :) Začalo se zatahovat a počasí se tvářilo, že splní předpověď metereologů. Po druhé kontrole jsme s mírným deštíkem skoro vyběhli na okraj Milešovky. Z Milešovky to bylo do cíle ještě 9km, ale černá obloha a silné burácení nás dohnalo k běhu. Holky se na mě občas koukly, jestli to myslim vážně, běžet právě do tohodle rachotu, ale svižnější tempo jim vyhovovalo více než moje plazení a tak neodporovaly a dokonce mne táhly. Mě nezbývalo než pevně držet batoh a jen zvedat nohy. Kupodivu se ulevilo kolenům a já si u toho běhu i odpočinula. Kdo by to byl řek??? :-)  Po doběhnutí do Velemína už nás déšť neminul. Posledních 5km pršelo a pršelo a tak jsme k cíli stále popobíhali. To se nám vyplatilo neboť jsme předběhli několik lidiček a na cílové listině se posunuli výše. Do cíle jsme doběhli v 19:23 a s časem 11:38 se umístili na 17-tém místě. Ani nevím, kde přeně jsem zanechala mapu s itinerářem, ale našla se. Pod svou střechu nás na noc vzali Jindrákovci (moc děkujeme) a druhý den jsme jeli na vyhlášení. Jelikož bylo 1. máje někteří si přinesli transparenty s nápisy - Dogtreking si běhat nenecháme....S dogtrekkingem na věčné časy... a podobně :D a mávátka. My převzali diplom a frčeli domů. Na skok jsme se stavili u Fífy, který si pohrál s Kessinkou, mě olízal a oňuchňal a po delší cestě jsem doma již předváděla kachní chůzi. Snad se to do práce srovná :-)

Hořký dovětek: mrzí mne, že ani zde mezi pejskaři nevládne poctivost a někteří si cestu různě zkracují. :-( Takže nevím, jací bychom ve skutečnosti byli, ale oproti loňsku jsme se zlepšili o 12 míst a tak máme šanci na titul skokanky roku. :-)